Austrálie - Sydney Opera, Canberra. Blog.cz na Blog.cz

Čtvrtek 18.1.2007 je posledním dnem, který strávíme v oblasti Whitsundays. V 6,30 opouštíme rozvrzanou palandu a začínáme balit. Je vidět, že už jsme získali slušnou praxi, neboť po necelé hodině opouštíme pokoj a míříme do recepce odevzdat klíče. Jsme pevně přesvědčeni, že ubytovnu Koala už nikdy neuvidíme. Pokud ano, tak se jí vyhneme širokým obloukem. Vám doporučuji totéž. V 7,45 jsme dorazili k cestovce, abychom si zde podle domluvy uložili bágly. Ale ouha, přestože má být už čtvrt hodiny otevřeno, narážíme na zamčené dveře. Tak to se povedlo. A co dál? Já včera tu organizaci tolik chválil a dnes to takhle začíná. Po 15 minutách přišel nějaký maník s tím, že paní marodí. Ale prý žádný problém, vše bude jak jsme si domluvili. Mezitím co se ubezpečujeme, že je o všem informovaný, ukládáme do rohu místnosti zavazadla. Autobus na Safari prý odjíždí asi za dvacet minut od Koaly. My se toho zvířete snad nezbavíme. Vracíme se tedy zpět a usedáme v autobusové zastávce na lavičku. Čas do příjezdu autobusu využíváme k opožděné snídani. Sotva jsme housky se sýrem stačili zapít kolou, blíží se k zastávce žlutomodrý autobus s nápisem CROCODILE SAFARI. Uvnitř už sedí asi šest lidí a zhruba stejný počet pak přistupuje spolu s námi.

Dříve, než jsme opustili město, řidič ještě zajel k několika hotelům, kde přistupovali další lidé. Konečně jsme snad všichni a opouštíme Airlie Beach. Pozemky, na nichž se nachází Safari, leží nedaleko města Proserpine. Asi po třiceti minutách jízdy, kousek před Proserpine, odbočujeme na polní cestu a vjíždíme do eukalyptového porostu. Po chvíli se stromy rozestupují a před námi se objevuje pozemek, jemuž dominuje obrovský celtový přístřešek. U něho nás již očekávají dva ochranáři, či kdo to vlastně je. Usazují nás ke stolům a seznamují s programem. Přitom dokončují přípravu svačiny. Jejím základem je chléb a čaj připravený podle starých receptur domorodých obyvatel. Zajímavá je příprava čaje. Starší z mužů krouží nádobou velikosti dvacetilitrového kbelíku. Cílem je, aby listy plovoucí na hladině, klesly na dno nádoby. Je ovšem nutné točit natolik rychle, aby v okamžiku kdy je nádoba dnem vzůru, vařící čaj nevytékal. To se bez problémů zdařilo, a tak můžeme v klidu posvačit. V chlebu jsou rozinky a tím mi trochu připomíná náš velikonoční mazanec. Mimo másla a marmelád se nám nabízí ta slavná australská pomazánka z droždí, ale odolávám a vychutnávám suchý chléb pouze s čajem.

Po svačině usedáme do posledního ze čtyř vozíků, zapřažených za traktorem. Čeká nás projížďka přírodním parkem, kde prý uvidíme nějaké hady. Pomalu projíždíme mezi eukalypty a nasloucháme výkladu o zdejší přírodě. Bohužel hadi se nekonali. Za celou, asi hodinovou projížďku jsem zahlédl pouze jakéhosi oranžově zbarveného plaza, který spíše připomínal tkaničku. Ostatní nezaregistrovali ani toho. A tak jsme viděli pouze několik malých klokanů, zvaných Wallabie a jednoho velkého, ale ten už byl bohužel mrtvý. Také jsme si mohli žmoulat listy stromu melaleuca, z nichž se lisuje surovina pro známý Tea Tree Oil. Cesta vedla z části eukalyptovým lesem a z části po vyprahlých pastvinách. V podstatě nám nic zajímavého nenabídla. Snad to bude odpoledne lepší. Ve 12,30 jsme se vrátili do základního tábora, kde nás již čekal oběd. Ten teda neměl chybu. Smažené ryby, párky, steaky, špízy, brambory, chléb, spousta zeleniny, saláty atd. To se skutečně povedlo. Zatím to bylo to nejlepší z dnešního dne. Doufáme stále, že nám to krokodýli vynahradí. Zatím jsme si podrobně prohlíželi pouze mravence a to se mi zdá na takový výlet dost málo.

Po obědě pánové spouštějí jeřábem loď na řeku a my se v ní pohodlně usazujeme. Konečně se budeme plavit mezi krokodýly. Tentokráte nás doprovází starší z mužů, mladší asi bude mýt nádobí. Voda v řece je velmi kalná, břehy bahnité, ale zeleň na obou březích dodává zátočinám romantický ráz. Dívám se na rodinku, která pořádá na břehu piknik z ulovených ryb a začíná mi docházet, že to s těma krokodýlama nebude tak žhavý. A skutečně plujeme již půl hodiny a ještě jsme nezahlédli ani ještěrku, natož krokodýla. Stále jen slyšíme, že tady hnízdí třímetrová samice a támhle dokonce čtyřmetrová, ale to jsou jen báchorky. Když pan vypravěč vidí, že už mu nikdo nevěří, tak otáčí loď na cestu zpět. Přejíždíme naše přístaviště a kousek nad ním loď náhle přiráží ke břehu. Prý je tam krokodýl. My, ale stále v tom bahně nic nevidíme. Teprve, až když jsme tři metry od něho, začínají se nám rýsovat jeho obrysy. Jak ho mohl na tu dálku vidět nechápu. Leda... leda, že by o něm předem věděl. Asi deset minut toho jštěra pozorujeme, přičemž hlasitě hovoříme a bleskáme foťákama. Lodní motor také není zrovna tichý, ale to zvíře ani nehne brvou. Začínáme mít podezření, že je vycpané. Kolega tedy nešel mýt nádobí, ale roznáší podél řeky vycpané krokodýly :-))). No to je pecka. Ale docela bych tomu věřil. Takhle neomylně nás zavezl i k druhému kusu a situace se opakovala. Křik, rachot motoru, blesky foťáků a tři metry vzdálený krokodýl dělá, že se ho to netýká. Bohužel jsme to tajemství nerozluštili. Jediným řešením by bylo udělat tři kroky z lodi a to zvíře si pohladit. Bohužel se nenašel nikdo, kdo by po tom bohatém obědě chtěl vážit tolik kroků. A na to ty machři spoléhají. To mi tedy bude dlouho vrtat v hlavě, jak to vlastně bylo.

Jedině co jsme viděli skutečně živé, byly ryby, pohybující se na souši a spoustu malých barevných krabů. Po návratu nám ještě pánové ukázali kraby, kteří prý v této oblasti žijí. My jsme ve volné přírodě viděli jen ty malinké, barevné. Dnešní den bych řadil jako nejslabší z těch, které jsme zde na severu strávili. Ale to z reklamních letáků nikdo nezjistí. V nabídce se zdál být tento výlet zajímavý. Po těchto zkušenostech doporučuju v této oblasti směřovat veškeré aktivity na moře. Kolem třetí hodiny se loučíme a opět nasedáme do autobusu, který nás doveze zpět do Airlie Beach. Zde máme ještě více než hodinu čas, a tak se jdeme naposledy vykoupat do Laguny. Tedy alespoň já s Evou. Petr s Martinou relaxují na břehu. My můžeme být ve vodě pořád, využili by jsme snad i bazén v letadle. Před 17, 00 se bohužel musíme odebrat do cestovky. Vynášíme zavazadla na okraj chodníku a čekáme na příjezd TAXI. Petr ještě koupil několik housek, aby jsme po cestě neumřeli hlady. Po chvíli přijíždí dodávka pro cca 10 cestujících. Řidič nám ochotně nakládá zavazadla do úložného prostoru a my se usazujeme na sedadla. Nejsme sami, a cestou postupně přibývají další. Při výjezdu z města už je TAXI plně obsazené. Jedeme do Proserpine, tedy stejnou silnicí jako na Safari. Během půl hodiny stojíme před letištní halou. Řidič opět ochotně pomáhá se zavazadly a ještě ochotněji od každého vybírá 15 AUD.

Během chvíle vyřizujeme formality, tedy palubní lístek a odbavení. Je to velmi malé letiště, které asi moc letů neodbavuje. Haly, v nichž cestující čekají na odlet, jsou zde velmi malé, ale každá má jakýsi travnatý oplocený výběh s lavicemi. Tyto výběhy jsou určeny právě pro cestující, kteří prošli odbavením. Se špatným počasím se tady tedy moc nepočítá. V případě deště by jsme se do poměrně malé místnosti sotva vešli. Každopádně je to svérázné a neobvyklé řešení. Alespoň jsme mohli posvačit na čersvém vzduchu, pod paprsky zapadajícího slunce. Letadlo odstartovalo, podle plánu v 19,00. Dvouhodinový let proběhl bez problémů, alespoň nás nikdo nevzbudil a nic nehlásil. Vzhledem k hodinovému časovému posunu jsme přistáli v Sydney ve 22,00. Tentokráte setkání s Milošem klaplo, a tak jsme před 23,00 už byli doma.

Středa 17.1.2007 je bohužel naším posledním dnem, který budeme trávit na Broomsticku. Proto jsem vstal již v 5,00 hod., abych si toho co nejvíc užil. Na palubě jsem se tentokráte musel pohybovat velmi opatrně. Byla zde totiž různě poházena těla těch, kteří ve finále rozlučkového večírku již neměli sílu odebrat se na svá lůžka. Představuju si, že ve středověku takhle nějak vypadaly paluby obchodních lodí po útoku pirátů. Bohužel, na obloze nebyla situace o nic lepší. Husté, černé mraky nedávaly nejmenší naději na pozorování východu slunce. Ale i tak je nádherné za svítání sledovat probouzející se přírodu. Zatímco ryby začaly škemrat o první housku, opilci se dožadovali prvního piva. V 6,00 bylo prakticky celé osazenstvo vzhůru a o 30 min. později už Lorna podávala snídani. Opět jsme měli k dispozici tousty, cereálie, a hromadu ovoce (jablka, meruňky, melouny, pomeranče, atd.) Čas od 8,00 do 9,00 hod. byl vyhrazen šnorchlování. Bohužel, obloha byla stále zatažená, což se projevovalo i pod vodní hladinou. Barvy nebyly tak výrazné jako včera. Přesto to byl opět zážitek. Chris naházel z loďky do vody housky a okamžitě se k nám stáhla obrovská hejna ryb všech velikostí, tvarů a barev. Plavali jsme mezi nimi a neustále se jich mohli dotýkat. Také ony do nás narážely a zjevně jim naše přítomnost nevadila. Ten kontakt prostě žádná televize a žádný film nemůžou nahradit. Je to něco neskutečného. Ty ryby vás okamžitě přijmou mezi sebe. Pravděpodobně vycítí, že jim neublížíte. Co se u Sázavy načeká rybář, než chytí nějakou čudlu. Ale tam ty ryby cítí, že si s nimi nejde hrát.

Všechno má svůj konec, a tak nastává čas návratu do Airlie Beach. Po 10,00 hod zvedáme kotvu a mezi ostrovy Hook Island (hák) a Double Cone Island (dvojitý kužel), se vydáváme k Abel Point Marina. Plavbu tedy ukončíme v jiném přístavu, než jsme se nalodili. Tento je pouhý kousek cesty od nám již dokonale známé Laguny. Krátce po opuštění Blue Pearl Bay se prudce zhoršilo počasí, vítr se změnil ve vichřici, nebe se opět zatáhlo černými mraky a vlny začaly dorážet na palubu. Plachty byly napnuté k prasknutí a loď letěla po hladině jako střela. Smáčeni vodní tříští, sedíme strnule na palubě a doufáme, že na hladině zůstane i nadále. Shane je ale zkušený mořský vlk a řízení lodi má plně ve svých rukou. Ale ne na dlouho. Nevím jak, ale jisté je to, že Martina jej přemluvila a on jí předal kormidlo. Nejedná se vlastně o nic jiného, než nakloněnou poskakující loď udržet v přímém směru :-)). Nejsou tu žádné serpentiny. Přístav vidíme v dálce přímo před sebou. No, a protože se to Martině v celku daří, dodaly si odvahy i ostatní holky a u kormidla se tvoří fronta. Zdá se, že rychlost lodi je podstatně vyšší než v minulých dnech, ale při pohledu na přístroje zjišťujeme, že je to opravdu jen zdání, způsobené rychlostí vln, které jdou proti nám.

Ve 12,00 opouštíme loď a vstupujeme na molo přístavu v Ailrlie Beach. Počasí je zde zcela jiné, než na moři. Polojasná obloha, téměř bezvětří a vedro. Posádka nás zve na večerní posezení v BEACHES BACKPACKERS, kde jsou pro turisty a posádky z jednotlivých lodí rezervovány stoly. Na molu jsme již očekáváni paní podnikatelkou, která nám půjčila slušivé oblečky. Tentokráte nabízí trička s názvem lodi. Jejich cena ovšem připomíná drahotu, a tak ji uctivím obloukem obcházíme. Naše první cesta vede přes Lagunu do oblíbeného podniku MAMAS BOYS. Opět si s Evou dáváme těstoviny s tuňákem a zelenou fazolkou. Nikdy se toho nepřejíme. Po obědě si vyzvedáváme uložená zavazadla a kráčíme opět k BACKPACKERu KOALA. Tentokráte dostáváme chatku č. 44 v horní části areálu. Je to snad ještě horší než miule. Přestože už je téměř 15,00 hod., dosud zde nikdo neuklízel. Ani postele nejsou povlečené. Výjimku tvoří pouze jedno lůžko, patřící nějaké Angličance, která je zde už od včera. V místnosti je vedro a nedá se tam téměř dýchat. Zapínáme tedy klimatizaci a odcházíme se vykoupat do Laguny.

Čas mezi 16,00 - 18,00 věnujeme plavání a vůbec relaxaci. Odpočati se odebíráme zpět na ubytovnu. Po několika dnech se konečně můžeme osprchovat. Na lodi sice sprcha byla, ale velmi provizorní. Z baterie umyvadla na WC byla vyvedena hadice zakončená sprchou. Jinými slovy - sprchovalo se přímo na WC. Navíc doba po kterou tekla teplá voda se počítala na vteřiny. Nevím o nikom, kdo by po dobu plavby tuto sprchu vyzkoušel. Zato teď jsme si to užívali. Než jsme se stačili všichni vycachtat, dorazila šestá a poslední obyvatelka naší chatky. Byla jí nějaká holka ze Švédska, která se vydala poznávat Austrálii. Dostatečně zkrášleni jsme se v 19,30 vydali do BEACHES BACKPACKERS. Zde nás již očekával Petr, který si již dříve vyšel něco zařídit. Mimo nás čtyř zatím u rezervovaného stolu nikdo nebyl. Zadaných stolů (respektive řad stolů) bylo asi pět. Na každém byla cedulka s názvem lodi. Po chvíli začali přicházet i ostatní. Myslím, že nakonec zde byly cca dvě třetiny účastníků plavby. Z posádky se nedostavil pouze Shane, který měl nějakou jinou akci. Zábava se docela dobře rozjela. Lorna potvrdila svojí pověst smíška. Ale ani ostatní nezůstávali pozadu. Popíjeli jsme pivo a víno, k večeři jsem si dal pouze americké brambory s dresingem, zatímco Eva si pochutnávala na zeleninovém salátu.

Již na počátku večera jsme zjistili, že se zde bude o hudbu starat nám již známý kytarista z MAMAS BOYS. Chlapec tedy nelení a hraje na více scénách. Sem to nakonec nemá daleko. Oba jmenované podniky spolu sousedí. Hrál tak dobře, že nás vyprovokoval k tanci. A to se v mém případě hned tak každému nepodaří. Co dodat, dobře jsme se bavili až do půlnoci. Poseděli by jsme klidně ještě déle, nikdo nás nevyháněl, ale ráno vstáváme na ty krokodýly. Na úplný závěr ještě musím zmínit, že při vstupu do tohoto baru (v našich poměrech běžná hospoda), se Martina stala středem zájmu asi stotřicetikilového chlapíka, dohlížejícího na pořádek. Usoudil, že jí ještě není osmnáct let a chtěl vidět nějaký průkaz. Když zjistil, že se očividně zmýlil, ustoupil z cesty. To by jistě potěšilo leckterou dámu. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale v Autrálii nesmějí osoby mladší osmnácti let navštěvovat zařízení, jímž se říká bary. A to ani tehdy, pokud by pily nealkoholické nápoje. Na regulérnost dohlíží ochranka a obsluha už si hledí pouze své práce. Domnívám se, že barem je označována osvěžovna otevírající v pozdním odpoledni a zavírající v časném ránu. V MAMAS BOYS, který je otevřen celý den na nás nikdo nic nechtěl. Ale když přišla dvaadvacátá hodina, ukončila se venkovní hudební produkce a vše se přesouvalo do nočního klubu, který je součástí podniku. Právě v tom okamžiku nastoupila ochranka a u vchodu kontrolovala potencionální hosty. Možná právě to je jedna z příčin, proč je v noci na ulicích, plných diskoték a barů, klid.

Krátce po půlnoci jsme konečně ve své chatce. Petr se totiž nejprve pokusil dostat do sousední. Byl to ovšem neúspěšný pokus. Fakt je ten, že jsou si chatky podobné jako vejce vejci. Holky už spaly, a tak se snažíme, pokud možno, potichu zalehnout. Naše palanda je tak vratká a rozvrzaná, že se Evě ani mě nedaří vylézt nahoru aniž bychom vzbudili půl kempu. Proto raději oba uléháme na spodním lůžku. Bohužel, nejsme tak jako všichni ostatní vybaveni spacáky, a tak se opět přikrýváme vlhkými ručníky. Alespoň se o to víc k sobě přitiskneme.

V úterý 16.1.2007 jsem se probudil již v 5,00 hod. Půl hodiny jsem si ještě v pelíšku vychutnával mírné houpání lodi, zatímco zbytek osazenstva stále tvrdě spal. V okamžiku, kdy se začínalo venku rozednívat, jsem se odebral s foťákem na zadní palubu. Po chvíli přišla i Eva a společně jsme pozorovali nádherný východ slunce. To už se začala probouzet posádka, spící na přídi lodi. Lorna připravila k snídani tousty, cereálie, spoustu ovoce a zeleniny. K dispozici byla káva, čaj a mléko. Opět dokonalý servis, kterého se kolikrát nedostane ani v hotelu.
Teprve nyní se nám ukázala pláž ostrova Whitsunday v plné kráse. Jiskřivý bílý písek působil dojmem, že pobřeží je čerstvě zasněženo. Jen ta teplota k tomu nějak neseděla. Po snídani v 7,30 hod. se rozdělujeme do tří skupin a Chris nás postupně odváží ve člunu na ostrov. Do 10,00 si zde můžeme hrát na Robinsony. Jdeme se tedy projít po pláži okupované hejny krotkých racků. Asi po kilometru chůze to vzdáváme, neboť písečný pás je snad nekonečný. Poprvé se strojíme do slušivých oblečků a jdeme do vody. Na Chrisovu radu se snažíme pozorovat želvy a malé žraloky. Ale bohužel, nemáme štěstí a žádného z těchto živočichů jsme nezahlédli. Na druhou stranu nás přece jen štěstí neopustilo. To když jsme si na poslední chvíli všimli menší medůzy, která se těsně vedle nás pohupovala na vlnách. Při návratu k naší skupině jsme se stali svědky zápasu na život a na smrt. Vlny vyvrhly na břeh neopatrnou, asi 20 cm dlouhou rybu. Z toho, že plavala těsně kolem břehu usuzuji, že chtěla zažít nějaké dobrodružství. To se jí také povedlo. Ihned, jak se ocitla na rozpáleném písku, vystartovalo několik racků, kteří se jí snažili uchopit do zobáků. Měla štěstí, že se podobně jako lidé nedokázali domluvit a každý ji chtěl jen pro sebe. Po chvíli využila toho jejich přetahování a vymrštila se do vody, kde zmizela. Škoda, že to neviděl Ezop. Už by byla na světě další bajka ze života.

Před odjezdem z ostrova ještě Chris s Lornou organizují míčové hry. Úderem desáté hodiny nás opět postupně odvážejí na loď. Společnými silami vztyčujeme plachty a vydáváme se na plavbu k dalšímu ze zálivů ostrova Whitsunday - Tongue (jazyk). Zhruba po půlhodinové plavbě spouštíme kotvu a opět po skupinkách jsme převezeni na břeh. Tentokráte si smíme vzít i boty. Čeká nás asi kilometr dlouhá cesta Národním parkem. Pěšina, strmě stoupající eukalyptovým porostem, nás přivedla na. vrchol kopce s vyhlídkou. Jsme uchváceni nádherným pohledem na okolní ostrovy, ale zejména na Whitehaven Beach, jejíž bílá barva je v ostrém kontrastu k sytě modrému moři a zelenému porostu ostrova. Nádherný pohled je doplněn výkladem zaměstnance Parku, který zde sedí na zábradlí a dohlíží na to, aby návštěvníci plynule procházeli po kruhové plošině.Právě prý sledujeme druhou nejfotografovanější scenérii v Austrálii. První je samozřejmě Uluru. Bohužel, tlačenice zde není o nic menší, než na fotbale. Však v zálivu kotví řada lodí, z nichž na ostrov připlouvají další a další turisté. Fotoaparáty cvakají v podstatě za pochodu. Dav neúprosně postupuje a nenechá nikoho dlouho rozjímat. Je to daň turistickému průmyslu.

Ve 12,00 vstupujeme opět na loď a Lorna servíruje oběd. Na stole je výborný fazolový salát, salát s tuňákem, spousta zeleniny, sýry, šunka, housky atd. Na kvalitu a množství jídla si skutečně nikdo nemůže stěžovat. Ve 13,00 vytahujeme žlutou plachtu na přídi (nevím jak se jí říká, ale vím, že se používá velmi zřídka. Pouze, když vane vítr přímo do zad). Vítr nám plachtu trochu zamotal, a tak nějaký čas trvalo, než se jí podařilo napnout. Nakonec se vše zdařilo a už je pod náporem větru prohnutá jako padák natočený o 90 stupňů. Míříme přímo na sever do zálivu Mavreens Bay na ostrově Hook Island. Rychlost plavby se pohybuje kolem cca 10 uzlů. Ovšem při závodech dosahuje loď rychlosti až 28 uzlů, tj. cca 50km/h. Sleduji hloubkoměr, který ukazuje mezi 50 - 70 metry. Hloubku měří od nejspodnější části lodi, a tak je třeba připočítat 5 metrů, tedy ponor plachetnice. Pak dostaneme výšku vodního sloupce k hladině. Jen pro zajímavost uvádím, že při závodech Sydney - Hobart je na lodi až 26 členů posádky. Závod se totiž jede několik dnů nonstop a posádka se musí v řízení střídat.

V Mavreens Bay spouštíme kotvu a v čase mezi 16,00 - 17,00 u pobřeží ostrova šnorchlujeme. Předtím se samozřejmě oblékáme do slušivých oblečků, ploutviček a brejliček. Chris nás odváží v člunu nad ta nejkrásnější místa korálových útesů. Tady skáčeme z loďky do vody a stáváme se součástí podmořského světa. Řeknu vám, už jsem v televizi viděl desítky krásných dokumentů z korálových atolů, ale to všechno je jenom odvar proti skutečnosti. Ta majestátnost ryb, rybiček a rostlin, s níž se pohybují a vlní v křišťálově čisté vodě, se nedá s ničím srovnat. Neskrývaná zvědavost vodních tvorů, s níž si nás ze všech stran prohlíželi, se nedá k ničemu přirovnat. Chris nás upozorňoval, že se určitě setkáme s Elvisem a ? (bohužel jméno druhého obra jsem zapomněl). Tyto dvě rybky, které žijí právě v těchto místech měří něco přes metr. Skutečně si nás obě připluly prohlédnout. Líně nás doprovázely po celou dobu našeho pobytu ve vodě. Chvílemi se zdálo, že si na ně budeme moci sáhnout, ale pod vodou se vzdálenosti špatně odhadují. Dno bylo velmi členité. Mělčiny střídaly hluboké rokle s obrovskými balvany. Všude se proháněla hejna barevných ryb. Širokou škálu barev, která je zde k vidění, lze přirovnat snad jen k čerstvě rozkvetlé louce. Bohužel hodina ve vodě velmi rychle utekla. Už je tady zase Chris se svým člunem a sbírá nás na hladině jako houby. Zatímco někteří to zde nevydrželi ani tu hodinu, my bychom pozorovali vodní svět třeba celý den. I teplota vody 29 stupňů k tomu vybízí. Dno je tak rozmanité v tvarech, barvách, rostlinách, ale i rybách, že po uplavání několika metrů si člověk myslí, že už je v jiném oceánu. Neodpustím si poznámku: Pokud se dostanete do Austrálie, rozhodně si nenechte ujít příležitost zhlédnout fantastické scenérie podmořského světa na Great Barrier Reef.

Asi hodinu plujeme k ostrovu Hayman Island, u jehož břehů v zátoce Blue Pearl Bay (Modrá perla) strávíme druhou noc na vlnách. Cestou nám posádka předvádí šou s mořskými orly. Po zahvízdání se vysoko nad ostrovem objevují první ptáci. Krouživým, majestátným letem se velmi pomalu přibližují nad loď. Chris hází do vody kusy housky a orli se střemhlav spouštějí k hladině. Těsně nad ní tento v podstatě volný pád zbrzdí, jediným máchnutím pařátů uchopí housku a stoupají opět do závratných výšek. Jejich manévry vyžadující milimetrovou přesnost, jsou při jejich velikosti (rozpětí křídel dosahuje až 2,5 metru) obdivuhodné. Je to nádherná podívaná. Po zakotvení se Chris přímo na palubě pustil do přípravy steaků. Pro představu jen mírně přiblížím situaci: Nádherně modrá obloha, zapadající slunce, zpěv ptáků z nedalekého ostrova, šplouchání ryb, pohupující se loď, hudba do ouška a vůně grilovaného masa. Ještě vám něco chybí? No jasně, vínko, ale to tam taky bylo. Zákonitě vás napadají myšlenky typu: To už jsem v Ráji? Jenže pak si vzpomenete, že máte v šuplíku letenku a jste opět na zemi. Aby jsme zahnaly nepříjemné myšlenky, bavíme se krmením ryb. Netuším, jak se tento druh jmenuje, ale trochu mi připomínají velmi přerostlé Skaláry. Jsou ploché, vysoké 20 až 30 centimetrů a jejich maso se nejí. Prý není ani trochu dobré. Toho asi využívají a ztrácejí veškerou plachost. Housky nám žerou přímo z ruky a nechávají se hladit jako kočky. Pro nás suchozemce je to bomba. Po 19,00 jsou steaky hotové a Lorna prostírá večeři. K masu se kromě pečiva podávají brambory posypané bylinkama a hromady zeleniny. Je to opět koncert pro naše chuťové kalíšky.

Po večeři pro nás uspořádala posádka řadu společenských her. Bujarou atmosféru jen trochu rušily občasné, mírné přeháňky. Byli jsme tedy nuceni využívat pouze tu část paluby, provizorně zastřešenou plachtou. Po půlnoci se odebíráme na lůžko. Už se těším, jak mě vlnky uspí. Nebudu vás dlouho napínat. Povedlo se jim to tak dokonale, že jsem vůbec neslyšel těch několik vytrvalců, kteří prý řvali na palubě až do rána.

V pondělí 15.1.2007 procitáme mezi 7,00 - 7,30 hod. Předtím jen v polospánku registrujeme odchod Lorraine. Moc toho tady teda nenaspala. Podobně jako před odjezdem na Fraser Island, třídíme veškeré věci. I tentokrát si můžeme vzít pouze malý batůžek. Do něho tedy musíme uložit věci na tři dny. Ale co je potřeba na moři? Ještě nikdy jsme na žádné lodi tak dlouho nebyli. Spoléháme na to, že to zase nějak dopadne. Tentokráte alespoň nemusíme shánět žádné potraviny. O jídlo se bude starat posádka. Stejně asi budeme mít žaludky jako na vodě, tak kdo by teď na to myslel. Postupně stěhujeme zavazadla na verandu. Těsně vedle ní, přímo v trávě hnízdí pták, připomínající naší divokou kachnu. Fotil jsem ho docela z blízka, ale nejevil strach. Pouze se přikrčil. Později jsem si v ZOO zjistil, že to je Bush Stone curlew, latinsky Burhinus grallarius. V českém překladu se mu říká Dytík úhorní. Je to chráněný bezobratlý hmyzožravec dorůstající velikosti až 55 cm. Žije v nízkých porostech na okraji lesů, nebo vodních ploch. Tohle byl asi městský typ :-)). V období mezi červnem a lednem snáší přímo na zem dvě vajíčka. Neunavuje se tedy stavbou hnízda. Pokud je při sezení vyrušen, přikrčí se a stane se nehybným. Bohužel díky tomuto způsobu života se stává častou kořistí divokých zvířat.

V 8,30 opouštíme chatku a přesouváme se do nedalekého altánu. Tady jsme se pustili do instantních polévek. Byly to poslední zbytky ještě ze Sydney. Petr tuto gastronomickou vymoženost odmítl s tím, že si ve městě zajde na pořádnou snídani. Ani se mu nedivím, ale jednou za čas se ten polotovar dá pozřít. O půl hodiny později odevzdáváme na recepci klíče a odebíráme se do jedné z mnoha zdejších poboček cestovních kanceláří. Zde si chceme ještě zajistit program na pátek, neboť letadlo z nedalekého Proserpine nám odlétá až v 19,00 hod. Z nabídky jsme si vybrali Krokodýlí safari. Paní nás ubezpečila, že krokodýly určitě uvidíme, a tak už zůstává jediná otázka - jak stihneme letadlo. Pro Australany ale není nic problém. Také nejčastější rčení, které se v Austrálii ozývá ze všech stran je - no worries mate (žádný problém, kámo). Po mnoha telefonátech nám paní oznámila, že je vše zařízeno. Ráno si uložíme zavazadla u ní v kanceláři a pojedeme na krokodýly. Na 17,15 máme objednané taxi. Pokud se u krokodýlů zdržíme, taxikář naloží zavazadla a vyrazí k letišti. Cestou se s námi spojí a vyzvedne nás na farmě, která je v polovině cesty na letiště. Jak jednoduché. Spokojeni odcházíme do cestovní kanceláře, která zajišťovala pobyt na plachetnici a kde včera Martina s Petrem dostali čerstvé informace o dnešní plavbě. Za mírný poplatek si zde můžeme uložit zbylá zavazadla, což také činíme.

Jak jsem již několikrát naznačil, čeká nás plavba na sportovní plachetnici s podivným jménem BROOMSTICK (Násada od koštěte). Není to jen tak ledajaká jachta, před léty se zúčastnila známého závodu Sydney - Hobard, který startuje vždy na Nový rok v Sydney. Jestli se nepletu, tak závod nedokončila, ale už účast v něm je jistě prestižní. Na její palubě tedy budeme dva dny a dvě noci kličkovat mezi ostrovy patřící k souostroví Whtitsundays (Hod boží svatodušní). Vzhledem k tomu, že jak již bylo napsáno, je tato oblast považována za srdce největšího korálového útesu (Great Barrier Reef) na světě, nechybí v plánu šnorchlování. Konečně uvidíme hejna barevných ryb v reálu. Prý není nic krásnějšího, než plachtit po hladině oceánu, opalovat se na palubě lodi, šnorchlovat, či potápět se nad korálovými útesy. Věřím, že tato slova budeme moci po návratu potvrdit. Samozřejmě vše může být úplně jinak při špatném počasí. Vítr, déšť a vlny nejsou pro uvedené činnosti ideální. Raději na to nemyslet. Věřme, že počasí bude při nás.

Autobus do přístavu Shute Harbour odjíždí od cestovní kanceláře až ve 14,00 hod., a tak máme ještě čtyři hodiny čas. Petr se šel s Martinou konečně nasnídat, zatímco já s Evou kráčíme k bazénům do Laguny. Je to nejlepší způsob, jak to vedro přežít. Tento hojně využívaný areál je vybudován na ploše 4 300 m² a pro veřejnost byl otevřen dne 8.1.2001. Bazény pojmou 4,5 miliónu litrů vody. Po chvíli za námi přišla i Martina s Petrem a společně se oddáváme vodním radovánkám. Ve 12,45 odcházíme na oběd do včera vyzkoušené restauace MAMAS BOYS. Cestou jsme za 17 AUD koupili foťák pod vodu. Je to Kodak na 27 snímků. Uvidíme, jestli se nám podaří něco vyfotit. K obědu si zase dáváme těstoviny s tuňákem a zelenou fazolkou. Opět to nemá chybu. V bříšku máme jako v pokojíčku a odebíráme se pomalu k cestovce. Skutečně krátce po 14,00 přijíždí linkový autobus a odváží nás do Shute Harbouru. Jízdenky na něj jsme zdarma dostali od CK. V přístavišti je trochu zmatek, neb zde vyplouvá více lodí a o naší, která je zde výjimečně nikdo neví. Konečně se zadařilo. Za 15 AUD si půjčujeme neoprény a jdeme na molo u něhož kotví náš BROOMSTICK. To je business. Krátce před vyplutím každé lodi se přiřítí dáma s taškou těchto obleků a za pouhých 15 AUD vám na tři dny ten hadr půjčí. Po ukončení plavby to zanecháte u posádky, a ta se postará o vrácení. Jen na naší lodi bylo 25-26 cestujících, krát 15...... A těch lodí vyplouvá každý den plno. Půjčení se taky nevyhnete, neb bez toho hadru vás nepustí do vody. Je to prý kvůli medůzám, ale mám podezření, že nejen kvůli nim..

Na lodi nás vítá tříčlenná posádka: Kapitán Shane, lodník Chris a lodnice Lorna. Ještě dříve, než vstoupíme na palubu, musíme zout boty a vhodit je do obrovského žoku. Nyní je tři dny nebudeme potřebovat. Lorna nám ukazuje lůžka, která jsou různě zavěšená v podpalubí. Já s Evou máme vyhrazené bidlo ve střední části lodi. Je to strategická poloha, neboť tento prostor zároveň slouží jako kuchyňka :-). Celkem je nás v tomto koutu ubytováno šest. Martina s Petrem byli ubytováni v samé špičce lodi. Podle instrukcí si uvazujeme zavazadla k čemu se dá a stoupáme na palubu. Jsme vykázáni na pravobok, kde sedíme podél zábradlí, jako vlaštovky na drátě. Po chvíli plavby s motorem, posádka spolu s dobrovolníky z našich řad napíná plachty. Loď nabrala na rychlosti a pod úhlem cca 45 stupňů se naklonila na levobok. Sedíme nahoře, křečovitě se držíme všeho, co máme po ruce a doufáme, že to přežijeme. Ale po pár minutách zjišťujeme, že lepší to nebude, a tak si začínáme zvykat. Za pouhou hodinu se už nejen nedržíme, ale dokonce se snažíme po nahnuté palubě chodit. Když jsme se konečně vyrovnali s náklonem na jednu stranu, přišla změna. Plachta se pootočila a loď naklonila na pravobok. Ale to už jsme všichni na levoboku a pohybujeme se s jistotou mořských vlků. Postupně míjíme ostrovy: South Molle Is, Henning Is, Long Is, Pine Is, Dent Is, Hamilton Is a Haslewood Is. To již máme na dohled sněhobílou pláž ostrova Whitsunday Island - White Heaven Beach (Whitehaven Beach). Ta patří do první desítky nejkrásnějších pláží světa. Podle Chrise sem byl prý bílý písek navezen, aby se zvýšila atraktivnost místa a přilákala tak více turistů. Podobně uměle vytvořenou pláž z bílého písku - Anfi jsme viděli i na ostrově Gran Canaria.

Právě u White Heaven Beach budeme trávit svoji první noc na vlnách. V 18,30 hod kotvíme asi 300 m od pobřeží a Lorna začíná připravovat večeři. Nejprve přináší na palubu dva obrovské tácy s nachos (náčos) - kukuřičné lupínky, salsa, sýr, kečup atd. V domění, že už nic jiného nebude, se všichni cpou jak před popravou. Během několika minut zbyly z těch dvou ohromných hromad jen drobky. Lorna je ráda, že nám chutná a volá nás do podpalubí. Tady je připravený švédský stůl. Ti, co na palubě vítězili a přecpali se lupínky, určitě při pohledu na to množství dobrot litují. Na stole jsou pečená kuřata, americké brambory, chléb a hlavně plné mísy ovoce a zeleniny. K mému překvapení vítězové z paluby jsou nejrychlejší i v podpalubí. Ale jídla je takové množství, že ho i při vší úctě k výkonu některých jednotlivců, plno zbylo. Ani maso se nesnědlo. Tak to nás posádka skutečně mile překvapila. Až do půlnoci pak sedím s Evou a Petrem na zádi a popíjíme vínko, které jsme si těsně před odjezdem koupili v Airlie Beach. I tady se posádka vyznamenala. Veškerý alkohol nás pasažerů je uložen v bednách, které doplňují ledem. Máme tady vskutku dokonalý servis.

V neděli 14.1.2007 ve 02,30 hod přijíždíme do Rockhamptonu. Na parkovišti u čerpací stanice nás řidič budí vyhlášením druhé půlhodinové přestávky. Mimo nás zde stojí ještě tři autobusy a další přijíždějí. Pro místní bistro a shop je to zlatý důl. I přes pokročilou hodinu se zdá, že je zde větší vedro, než bylo v Hervey Bay večer. I vlhkost je tu určitě podstatně vyšší. Klima nám dává najevo, že jsme se zase o kousek přiblížili k rovníku. Další zastávka (5,50 - 6,20), první za denního světla, byla v městečku Koumala. Tady už Slunce dávalo pocítit sílu svých paprsků. Nám však k úplnému procitnutí ještě něco chybělo, ale hned jsme to napravili kávou z automatu. Ranní pohodu kalila jen přítomnost černých brouků, až 5 cm dlouhých. Byli prostě všude, i v bistru. Na první pohled bylo jasné, že místní se s nimi už naučili žít. Jen pro nás to bylo něco neobvyklého. Jak by se asi zachovala naše ostražitá instituce - Státní veterinární správa? Pan Duben by jistě tvrdě zakročil. Ale konec rozjímání, musíme pokračovat v cestě. Ještě jsme si stačili vyfotit náš autobus a opět se usazujeme do pohodlných křesel. V 7,00 přijíždíme do Mackay. Řidič vytahuje z kufru na chodník obrovský batoh. Chvíli se rozhlíží, poté prochází autobus a budí tvrdě spícího hocha. Ten se chvíli nemůže vzpamatovat, ale nakonec pochopil, že je v cílové stanici. Bez ochoty řidiče by přejel o několik set kilometrů. Tady jsme zcela pochopili význam toho, že si každý cestující musí připevnit na zavazadla cedulku s názvem cílové stanice, kterou dostane od řidiče. Ten si pak vše ukládá do zavazadlového prostoru sám, takže na každé zastávce má dokonalý přehled, zda někdo nezaspal. V australských dálkových autobusech tedy můžete klidně spát, aniž by jste se museli obávat toho, že přejedete. Poté nám řidič pro ukrácení dlouhé chvíle pustil film Duma. My ale raději sledujeme okolní krajinu. Opět se nám naskýtá pohled na obrovské plochy vyprahlých pastvin. Kontrastem k nim jsou sytě zelené lány cukrové třtiny, které se táhnou po obou stranách silnice. Městečka: Miltons Lkout (8,00), Laguna Quays (8,20) a Prosperine (8,40), bez zastávky projíždíme.

Přesně po dvanácti hodinách jízdy (v 9,10 hod) vystupujeme v cíli naší cesty - v Airlie Beach. Již zde čeká řada mikrobusů, jenž má za úkol rozvést turisty do jednotlivých ubytoven. My tentokrát máme rezervovaný nocleh v Backpackeru s názvem KOALA. Vozidlo do tohoto zařízení je už obsazené a tak musíme chvíli počkat, než se pro nás vrátí. To bylo otázkou krátké chvíle a tak po 9,30 hod již stojíme frontu v recepci. Je znát, že přijelo několik autobusů současně. Ale jde to v celku rychle. Na recepci nás upozorňují, že se můžeme ubytovat až po 11,30 hod. Do té doby se uklízí. Nevadí, zavazadla ukládáme do plechové boudy za recepcí a vydáváme se na průzkum městečka. Je to snadné - osu tvoří rušná třída kopírující pobřeží, plná bister, barů, restaurací a obchodů se suvenýry. Ze stráně nad ní shlížejí na hladinu moře vilky, penziony a hotely. Přestože v městečku nenajdete žádnou historickou ani kulturní památku, je turisty doslova obležené. Za svojí oblíbenost vděčí Airlie Beach blízkosti největšího korálového útesu na světě - Gread barrier reef, který se táhne prakticky podél celého pobřeží státu Queensland. Za srdce útesu je považována skupina 74 ostrovů Whitsundays. Tyto ostrovy leží na ploše 160 km² v blízkosti Airlie Beach. Odtud (ale i z mnoha jiných podobných center), vyplouvají stovky lodí všech velikostí a pohonů, aby turistům přiblížili krásu této části oceánu, která je rájem pro potápění, šnorchlování, plavání a vůbec veškeré vodní aktivity. Odtud tedy pramení oblíbenost AirlieBeach, městečka, které by bez korálového útesu bylo neznámou rybářskou vesničkou.

Jak jsem již naznačil, prohlídka městečka nám zabrala jen několik minut. Poté jsme si v SM koupili sýr, housky, jogurt, kus melouna a jali jsme se v parku pořádat piknik. Nádhera, před námi záliv s písečnou pláží, kolem nás palmy a nad námi spousta kokosových ořechů. Aby nedocházelo k úrazům při pádu těchto plodů, používají zde podobný systém, který jsme viděli na ostrově Gran Canaria. Těsně pod korunou palmy je zavěšena kovová obruč se sítí svažující se do jednoho bodu. V tomto nejnižším místě jsou dvířka, která se po zatáhnutí visícího řetízku otevřou a spadané ořechy se řítí k zemi. Očko na konci řetízku visí několik metrů nad zemí. K jeho ovládání se používá tyč s háčkem. Podobně, jako když v Praze rozsvěcují plynové lampy. Cestou ke zmíněné pláži míjíme obrovské tabule, které nás upozorňují, že se zde koupání nedoporučuje, pro přítomnost nebezpečných medůz, a to zejména v letních měsících. Jsou tu popsány a vyobrazeny jednotlivé druhy těchto tvorů, včetně instrukcí, jak si počínat při jejich žahnutí. Ve stojanu je uložena láhev s octem, který se má použít jako první pomoc. Tak tedy ani tady si nezaplaveme. Alespoň se chvíli cachtáme, abychom se v tom vedru trochu osvěžili. Začínám věřit slovům řidiče dálkového autobusu, který nás upozorňoval, že zde k popálení kůže stačí pouhých 15 min pobytu na slunci bez použití opalovacího krému. Pohybujeme se zhruba na dvacáté rovnoběžce, což odpovídá africkému Madagaskaru, či Zimbabwe.

Po osvěžení uléháme do trávy ve stínu kokosových palem. Je to něco jako ráj. Bohužel jej pro pokročilou hodinu musíme brzy opustit. Vracíme se na recepci Backpackeru, abychom se konečně ubytovali. Přebíráme klíče od chatky č.1, ale zase musíme dvacet minut počkat (do 12,00), abychom si mohli vyzvednout uložená zavazadla. Bouda, kde jsou uloženy se totiž odemyká pouze v půl a celou hodinu. Konečně mi něco připomíná domov. Řetězec ubytoven Koala musí být určitě řízen z ČR. Čekat tu rozhodně nebudeme, později se s Petrem vrátím. Zatím si jdeme prohlédnout náš dočasný domov. Z venku chatka nevypadá špatně, uvnitř je to ovšem horší. Veškeré zařízení jeví značné známky opotřebení. Zejména soc. zařízení je v dost žalostném stavu. Oproti minulé ubytovně je to šok. Nejsou zde ani prostěradla na přikrytí. A tak se v noci s Evou krčíme pod ručníkem. Díky puštěné klimatizaci a větráku tu totiž žádné vedro nebylo. Na Fraser Islandu nás několik zkušených cestovatelů před Koalou varovalo, je to prý to nejhorší, co můžeme mít. Bohužel při objednávání tyto informace ještě nebyly, a tak se nedalo nic dělat. Nějak to vydržíme. Nejsme v tom sami, díky sezóně mají obsazeno. Důležité je, že se máme kde vysprchovat, čehož hned využíváme.

Jen co jsme se trochu zkulturnili po noční jízdě, opouštíme toto hnízdo a míříme do města. To už hodiny ukazují 13,30. Zatímco Martina s Petrem jdou do jedné z cestovek doladit zítřejší odjezd na moře, já s Evou mířím k Laguně. Ta se nachází na pobřeží, jen pět minut chůze od Koaly. Je zde několik bazénů, které mají lidem nahradit nepoužitelné moře. A je to skutečně dobrá náhrada. Čistá voda, travnaté i písčité pláže, místa pro BBQ, lavice podél bazénů s tryskami vody, masírující záda. No prostě paráda. Po chvíli přišla Martina a Petr s instrukcemi na zítřek. Protože je odliv, nemůže naše plachetnice do místního přístavu, a tak budeme zítra odplouvat z nedalekého Shute Harbouru. Zdarma nás tam doveze autobus MHD. Ale to je ještě daleko, nyní si zde společně užíváme vody a sluníčka. V 17,00 hod se odebíráme zpět do ubytovny. Na pokoji se setkáváme s novou spolubydlící. Vlastně na setkání si musíme počkat, až vyjde ze sprchy. Jmenuje se Lorraine, pochází z USA a momentálně cestuje po Austrálii a Oceánii. Moc jsme s ní nepohovořili. Jen co se vysprchovala, nechala se pohltit vírem velkoměsta.

Ani my jsme se nijak nezdržovali a krátce před 18,00 Koalu opustili. Projdeme se městem a přitom se někde navečeříme. Po chvíli nás přilákala hudba z podniku nazvaného MAMÁS BOYS. Jeho krytý venkovní prostor má obří rozměry. Je zde několik desítek stolů, kulečníky a pódium. Na něm právě vystupuje nějaký místní písničkář. Docela nás zaujal šíří svého repertoáru, a tak jsme zůstali. Dal jsem si těstoviny s tuňákem a zelenou fazolkou, Eva měla těstoviny s kuřecím masem, sýrem a cherry rajčaty. Obojí bylo opravdu skvělé. Je nám už jasné, proč je zde tolik lidí - výborně se tu vaří a o dobrou náladu se stará dobrá hudba a dobré pivo značky New Tooheýs. Točí se do džbánků, tzv. jug of beer, (džagů) s pro nás poněkud podivným obsahem - 1 140 ml. Pravděpodobně pozůstatek anglické měrné soustavy. Za jeden džbánek chtěli tuším 12 AUD, ale skutečně pivo bylo dobré. Po 22,00 končí hudební produkce pod širým nebem a přesouvá se do nočního klubu, který je součástí tohoto podniku. Vzhledem k tomu, že nás zítra čeká náročný den, upouštíme od jeho návštěvy a po dopití čtvrtého jugu se odebíráme na lůžka. Našlapujeme po špičkách, abychom nevzbudili naší spolubydlící, ale bůh ví kde té byl konec. Údajně přišla v 02,00 hod. Holt měla větší výdrž než my.

Je sobota 13.1.2007 šest hodin ráno. Vstáváme, i když jak zmíněno od 01,00 pořádně nespím, a postupně opouštíme náš dočasný příbytek. Černoušek už do sebe pere banán a vítá nás s úsměvem, který jí snad nikdy neopouští. Ona a okolní palmy připomínají spíše obrázek z okolí Nairobi, než z Austrálie. Nenechávám se ovšem zmást a moje první cesta vede k moři, mohl bych v něm snad i bydlet. Proč já se zrovna musel narodit jako suchozemec. I když co se týká koupání, nemají to v Austrálii zase tak růžové. Oceánem jsou sice obklopeni, ale buď jsou v něm žraloci nebo medůzy, případně obojí. Pokud tam není žádná havěť, jsou určitě velké vlny, nebo je pláž vyhrazena surfařům. A tak se kolikrát možnost koupání na kilometr dlouhé pláži smrskne mezi dva prapory vzdálené od sebe 20 metrů :-))). Jenom mezi nimi totiž zaručují plavčíci bezpečnost. Ale už i to, že se můžou v nejhorším případě alespoň cachtat, je úžasné. To my suchozemci dokážeme ocenit. Ještě více závidíme skutečnost, že zde nepoznali zimu. Zejména pak v Queslandu, kterému se říká Slunečný stát. Však také tuto skutečnost propaguje na poznávacích značkách svých aut. Pod číslem je nápis: QUEENSLAND - SUNSHINE STATE. A zdejší sluneční paprsky dovedou skutečně člověka rozehřát. Nedoporučují se zde používat opalovací krémy s nižším faktorem než 34. My jsme tu s naší dvanáctkou z ČR působili dost komicky.

Po snídani (fazole a co si kdo našel) ukládáme vše do auta a cca před 8,00 hod vyrážíme po pláži dále na jih. Naším cílem je jezero Wabby. Cestou se zastavujeme u jednoho z úložišť odpadků a přispíváme se svou troškou do mlýna. Kontejnery mají těžká víka, aby je zvěř nenadzvedla, navíc jsou v oplocených prostorech. Pokud by se ke zbytkům jídla dostala zvířata, postupně by začala ztrácet plachost a schopnost lovit. Ze stejného důvodu se zde nesmí zvěř krmit. Porušení zákazu přijde na 2 000 AUD. Pokud by Dingo dostal od nějakého člověka potravu, bude si jí pak vynucovat i na ostatních lidech. Přitom se bude zvyšovat jeho agresivita. Po chvilce pokračujeme v cestě na jih. Míjíme vrak lodi MOHENO, ale už se u něho nezastavujeme. Bohužel se nám podařilo minout odbočku k jezeru a dojeli jsme až do turistického střediska Eurong Beach. Alespoň jsme si zde udělali kratičkou přestávku na zmrzlinu. Po čtyřiceti minutách (v 9,30) se vracíme zpět na pláž a v místě zvaném Cornwells odbočujeme do vnitrozemí k jezeru Wabby.

Osm kilometrů jízdy vnitrozemím rozhodně nebyla procházka růžovým sadem. Lítáme ze strany na stranu a snažíme se chytit všeho, co je v dosahu. Konečně v 10,15 jsme stanuli na parkovišti. Odtud již musíme po svých. 1,5 km dlouhá pěšina vede eukalyptovým porostem do údolí, na jehož dně se zmíněné jezero nachází. Po chvilce přicházíme k vyhlídce, odkud máme vodní hladinu hluboko pod námi jako na dlani. Z této ptačí perspektivy je vidět i obrovskou písečnou dunu, která jezero, tedy spíše jezírko, válcuje. Po dalších patnácti minutách chůze k oné mase písku přicházíme. Teprve nyní si začínáme uvědomovat její gigantické rozměry. Stojí před námi jako hora. Drtí nejen jezero, ale i okolní eukalyptový porost. Je celkem dost namáhavé ji v tom vedru zdolat. Nohy se boří do rozpáleného písku, přičemž jako na potvoru, každá ujíždí jiným směrem. Konečně jsme na hřebenu, dolů k vodě už to jde líp. Pozorujeme kluky, kteří zde jezdí na prknech až do vody. Je to vlastně totéž jako na sněhu a navíc se přitom ještě vykoupou. Zeleně zbarvená voda je teplá a tak hned plaveme na druhou stranu. Ostatně je to jen kousek. Na hladině je plno kachen, občas se některá z nich potopí a vyplave o pár metrů dál. Jedné se podařilo vynořit mezi mnou a Evou. Měli jsme jí na dosah ruky. Když se ten pták rozkoukal, lekl se tak, že se málem utopil. Občas jsme zaregistrovali letmý dotek některé z ryb, jenž v hejnech křižují jezero sem a tam. Pomalu se tu stáváme součástí přírody. Bohužel, neustále se potýkáme s nedostatkem času. V 17,00 totiž odplouvá poslední trajekt do Hervey Bay a ten prostě musíme stihnout. Na večer již máme rezervované místenky v dálkovém autobuse. V přístavu chceme být co nejdříve a nevíme jak dlouho pojedeme vnitrozemím.

V 11,45 bohužel opouštíme jezero a drápeme se přes dunu zpět k parkovišti. Vedro umocňuje rozpálený písek. Konečně jsou tady první eukalypty a s nimi trochu stínu. Na vedro to ale nemá vliv. Šlapeme do kopce a leje z nás pot. Konečně je tady parkoviště. Čas od 12,15 do 13,00 věnujeme obědu (salám, hlávkový salát, okurka, sýr, lanšmít atd). Poté se vnitrozemím vydáváme k Kingfisher Bay. Řídí opět Monika, lítáme v autě jak nudle v bandě. Cestou potkáváme zapadlá auta, a tak aby nás nepotkalo to samé, musíme se kolem prohnat bez zastavení. Vyšlo to a zdá se, že teď už bude o něco lepší cesta. A skutečně ve 14,00 hod jsme již v přístavšti. Času je tedy víc než dost. Usedáme na zahrádce místní restaurace a popíjíme studenou kolu. Před 17, 00 se naloďujeme a přesně v 17,00 trajekt odráží od mola. Naše obavy byly zbytečné. Na loď by se vešlo ještě několik aut. Potkáváme se zde již potřetí s českou rodinou. Zřejmě matka s dcerama a zeťákem. Po třičtvrtěhodinové plavbě stojíme opět na kontinentu. Nyní se musíme co nejrychleji dostat do garáží, abychom předali půjčené věci. Jde to opravdu rychle. Holky ještě mejou nádobí zamazané od fazolí a už frčíme k backpackersu. Trochu bloudíme, ale nakonec vše dobře dopadlo. Společné foto definitivně ukončuje tři dny pohody, prožité s bezvadnou partou na největším písečném ostrově světa.

Jsme utahaní, ale na odpočinek není čas. Čeká nás další přesun a další dobrodružství, tentokráte na moři. Nejprve jdeme do schránky pro zavazadla, abychom se převlékli a znovu vše přebalili. Poté jsme šli do města a v parku, pěkně u stolu se najedli. Měli jsme již pouze zbytky sýra, zeleniny atd., ale nebudeme to přece s sebou vozit. Po celou dobu naší siesty nám nad hlavami přelétalo obrovské hejno netopýrů. Na tmavnoucí obloze vytvořili nekonečnou, černou stuhu. Bez přehánění muselo být těch plachtících monster několik tisíc. V životě jsem nic podobného neviděl. To snad tu museli mít sjezd, či co. Ale abych se vrátil k naší večeři. Petr s tím jídelníčkem nebyl, úplně spokojený a tak ještě došel koupit pizzu. Vše jsme pak zapili kolou a vydali se zpět k ubytovně. Po 20,00 hod nás odvezli mikrobusem na autobusové nádraží. Zde jsme ve 21,10 hod nastoupili do autobusu, jenž nás má během 12 hodin dopravit do cca 650 km vzdáleného městečka Airlie Beach. Boříme se do pohodlných křesel a sledujeme film, který nám řidič vybral. Zhruba po dvaceti minutách projíždíme městečka Dundowan a Howard. Před 22,00 hod nás vítá Childers a o deset minut později Bugenden, kde řidič vyhlašuje první třicetiminutovou přestávku. Mezitím se nám už podařilo několikrát usnout, takže ani z filmu nic nemáme. Dále jedeme po ose Cordabla, Svenssch a Bundaberg, který projíždíme krátce po 23,00. A to je na několik hodin to poslední, co vnímáme. Dál už jen spíme a spíme a ......

Ráno 12.1.2007 vstáváme již v 5,30 hod, abychom dnešní den maximálně využili. Je to vlastně jediný celý den, který na Fraseru strávíme. A tak se hned pouštíme do přípravy jídla. Není to jen tak ledajaká snídaně v trávě, ale pěkně jako v hotelu - švédský stůl. Můžeme si vybrat cereálie s mlékem, sýry, banány, nektarinky, sušenky, či včerejší steaky. Je to tady jako v hotelu, jen sedět se musí v písku. Řeknu vám, první den je člověk z té záplavy písku nadšený. Druhý den, kdy už ho má naprosto všude, ho začne nenávidět a třetí den rezignuje. Po snídani vše balíme a ukládáme do auta. I to už je plné písku. V celku se nám daří dodržovat časový harmonogram. Ještě po sobě uklidit a v 7,30 hod opouštíme tábořiště, aniž bychom se dočkali slíbené návštěvy rangerky. Jenom pro úplnost dodávám, že se nám v noci žádné zviřátko do stanu nevloupalo, alespoň o tom nevíme.

Cestování po rovné pláži je balzámem na včerejší jízdou pomlácené kosti. Jen strouha potoku, směřující do moře, nás občas probere z našeho rozjímání. Asi po pětadvaceti minutách jízdy přijíždíme k místu, kde je pláž zaplavena slanou vodou. Oceňuji to, že Monika sice neumí řídit, ale jinak je normální. Nesnaží se vodou projet a zajíždí si kousek vnitrozemím. Jezdit mořskou vodou a vysokými vrstvami navátého písku, totiž půjčovny zakazují. Asi vědí proč. Pokud jsme viděli, tak všichni to dodržovali. Ale výjimky se vždy najdou. Nedávno jsem četl na internetu příspěvek jednoho českého hrdiny, jakéhosi Pavla, který se chlubil, jak kašlali na veškeré zákazy a jezdili po ostrově jako prasata. Prý to byl obrovský adrenalin. Moc to nechápu, ale vysvětluju si to tak, že mozky do určitého IQ může porušování zákazů i vzrušovat. Zajeli jsme si tedy několik minut kolem penzionu Yidney Rock a opět se vracíme na pláž. Po chvíli v dálce vidíme dvě letadla stojící přímo na pláži. Na vlastní oči se tak přesvědčujeme, že je pobřeží využíváno jako letiště. Ti trošku zámožnější turisté se neharcují na ostrov v autech, ale jednoduše si sem zaletí. Ale jízda na čtyřech kolech má také své přednosti.

Od letadel už je vidět vrak lodi Moheno, který zde už několik desetiletí omývají vlny Jižního Pacifiku. Někde jsem tuším četl, že loď zde ztroskotala v roce 1935. Rovněž neověřená je skutečnost, že ostrov dostal jméno Fraser právě po utonulé cestující. Každopádně fotka této hromady šrotu nechybí na žádném prospektu ostrova. Dnes už je to opravdu šrot, zejména pak zadní část ponořená do slané vody. I my si zde děláme krátkou zastávku a fotíme zbytky lodi ze všech stran. Ještě si s černouškem kontrolujeme, kdo je víc opálený a vydáváme se na další cestu. Za volant usedá Jessy. Po deseti minutách jízdy zastavuje u The Coloured Sands (Barevné písky). Jde o čevenožlutý útvar, z jehož vrcholu lze podle průvodce pozorovat žraloky v moři. Bohužel obě cesty k vrcholu jsou uzavřeny. Je to škoda, konečně jsme se mohli o přítomnosti těchto predátorů přesvědčit na vlastní oči. Zklamáni opět usedáme do auta a řítíme se osmdesátikilometrovou rychlostí k severnímu konci pláže. Čas letí a příliv se blíží.

Po dalších třiceti minutách jízdy dostáváme zcela nečekaně důkaz o přítomnosti žraloků. Jednoho totiž vyvrhlo moře na pláž. Zastavujeme a nastává velké focení. Není to nijak velký kus, měří něco přes metr, ale při pohledu do jeho tlamy myslím, že by stačil. Tenhle už nikomu nic neudělá, v levém boku má vytržený kus masa. Je otázkou, zda k tomu přišel ještě ve vodě nebo je to zásluha některého Dinga. Tak přece jenom měli místní pravdu, jsou tu. Od místa nálezu zdechliny už je jenom kousek k další atrakci ostrova. Tou je skalní útvar nazývaný podle svého tvaru - Indian Head (Indiánská hlava). K jejímu úpatí přijíždíme v 10,00. V třicetistupňovém vedru stoupáme k vrcholu skály, odkud můžeme pozorovat vodní živočichy. V křišťálově čisté vodě se líně vznáší několik obrovských rejnoků a želv. Žraloka jsme ovšem opět nezahlédli. Pokud by jsme zde byli v měsících červenec až říjen, určitě bychom spatřili velryby Keporkak, které v obrovských hejnech táhnou kolem ostrova. Dokonce k nim místní podnikatelé pořádají vyjížďky. Jsou prý velmi zvědavé a hravé, tak není problém se k nim přiblížit na malou vzdálenost. Ale do července je ještě daleko a tak nám musí rejnoci stačit. Asi po půl hodině jsme se vydali zpět k autu. Bohužel tentokrát jsme se předem nedomluvili na hodině odjezdu a tak čekáme asi 20 min na Moniku, která se nahoře trochu zasekla.

Konečně v 11,20 hod opouštíme Indian Head, abychom po dvaceti minutách stanuli na parkovišti u Champagne pools, tedy bazénů se Šampaňským. Dříve než k nim vyrazíme, dáváme si u auta oběd. Vařením se rozhodně nyní nemíníme zdržovat, a tak bereme za vděk sýrem, salámem a ovocem. Ve 12,30 se vydáváme k bazénům. Je to jediné místo na ostrově, kde se lze koupat ve slané vodě beze strachu ze žraloků. Jde o jakési dvě nádrže, oddělné od volného moře skalním masivem. Přes tento masiv se pak do bazénů přelévají obrovské pěnící vlny. Skutečně to připomíná Šampaňské. Je úžasné v té pěně plavat. Některá vlna s námi dovede pěkně zamávat, skála jim na energii nic nebere. Vydržel bych tu celé odpoledne, ale čas je náš nepřítel. Po hodině cachtání musíme odkráčet zpět na parkoviště. Už chápeme, proč byl ostrov v roce 1992 zařazen na seznam Světového dědictví UNESCO. Jen málokde najdete na tak malé ploše soustředěno tolik krásných scenérií.Ale málem to špatně dopadlo. Ještě v sedmdesátých letech zde totiž probíhala těžba písku a po plážích se místo turistů proháněla velkorypadla. Nakonec se hrozba jeho zániku podařila zažehnat a dnes jsou pro ostrov nebezpeční už jen různí Pavlové :-))

Ve 13,40 hod odjíždíme do deset kilometrů vzdáleného kempu - Waddy camp site. Zde se máme možnost osprchovat, čehož také hned využíváme. Také musíme umýt nádobí po včerejší večeři. Je to jistě pěkně naschlé, ale na pláži to nešlo. Umyté nádobí ihned zase využíváme pro vaření dnešní večeře. Je sice ještě brzo ale později to nejde. Musíme totiž vyrazit zpět na jih, aby nás zde neuvěznil příliv. A tak se Petr pustil do vaření špaget s tomatovou omáčkou a tuňákem. Po večeři holky opět myjí nádobí a chystáme se k odjezdu. Ještě před jídlem jsem se šel projít směrm k moři. Najednou vedle mě něco zašustilo ve vysoké trávě. Nevím, co by jste dělali vy, ale já zůstal stát jak přilepenej. A on si to kolem mně šine asi 120 cm dlouhej varan. Žádnej kvalt, jen tak co noha nohu mine, pomalu začal šplhat na nejbližší strom.Teprve teď jsem byl schopen fotit, ale to už není na tu dálku ono. V 17,15 opouštíme kemp a vydáváme se na zpáteční cestu. Při výjezdu na pláž poprvé (a vlastně naposledy) vidíme psa Dingo. Měl zrovna něco důležitého na práci, protože se na nás jen krátce podíval a hned si zase hleděl svého. (foto zleva: Martina, Marlene, Jessy a Monika)

Je 18,00 hod a nacházíme se v oblasti mezi rekreačními středisky Dundubara a Frasers At Cathedral Beach. Protože se chceme utábořit ještě za světla, hledáme podél pláže vhodné místo. To se nám naštěstí brzy podařilo. Hned vedle pláže má postavené stany skupina z druhého auta, a tak si své tábořiště zakládáme nedaleko nich. Tentokráte své příbytky stavíme na trávě. Z jedné strany pláž a moře, z druhé sráz s pralesním porostem. Ještě před soumrakem se jdeme projít k moři, tady nás brzy zastihla tma a tak se odebíráme do peří. Hrůza, ještě není 20 hod a my už jsme zabarikádovaní ve stanu. Taky už od 01,00 hod se nemůžu dočkat rána a podobně jako včera se asi tisíckrát převracím z boku na bok. To je pak dlouhá noc.